Umělecké obory

Hudební obor

Hra na klavír

Klavír patří k nejrozšířenějším hudebním nástrojům. Uplatňuje se jako nástroj sólový i doprovodný ke všem ostatním hudebním nástrojům a zpěvu i v komorní, symfonické, taneční i jazzové hudbě a to ve sféře profesionální i amatérské. Znalost hry na klavír je nejen nezbytným předpokladem pro pracovníky všech hudebních profesí, ale i pro řadu dalších profesí (ladiče, tanečníky, choreografy, učitelky mateřských škol apod.) Učební osnovy jsou sestaveny tak, aby každý žák získal takové odborné vzdělání, které mu umožní uplatnit se podle jeho schopností a zájmu v různých oblastech:

  • jako amatér s uplatněním v zájmové umělecké činnosti
  • jako pracovník v oborech, ve kterých je znalost hry na klavír nezbytným nebo vhodným předpokladem
  • v dalším odborném hudebním studiu

Hra na keyboard

Keyboard se řadí do skupiny elektronických klávesových nástrojů (EKN) a patří k jednomu z nejmladších hudebních nástrojů. Je vybaven automatickými doprovody, generátory rytmů a dalšími doplňky. Na keyboardu lze vybírat z velkého množství zvukových rejstříků, které napodobují dechové, strunné, klávesové, smyčcové, bicí, ale i jiné elektronické nástroje. Dále lze nastavit hlasitost, tempo, automatický doprovod různých žánrů a stylů od klasických po popové a další zvukové efekty. Využití tohoto nástroje je především sólové, ale lze jej využít i jako doprovodného nástroje v seskupeních nejrůznějších žánrů.

Hra na housle

Housle patří do skupiny strunných smyčcových nástrojů. Za kolébku jejich vzniku považujeme v polovině 16. století Itálii. Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě, většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z rodiny smyčcových nástrojů, která dále obsahuje violu, violoncello a kontrabas. Housle jsou nástrojem s velmi širokými možnostmi uplatnění v sólové hře a komorní hře, v komorních a symfonických orchestrech, v country a folkových kapelách a ve folklorních souborech.

Hra na klarinet

Klarinet je jednoplátkový dřevěný hudební nástroj. Název pochází z italského clarinetto – malá trubka, neboť jeho zvuk ve vyšších polohách připomíná zvuk trubky (clarina). Z klarinetu se vyvinuly další nástroje, například saxofon. Klarinet má široké využití v sólové i komorní hudbě, je standardní součástí komorních i symfonických orchestrů a hraje důležitou roli v mnoha hudebních žánrech: klasická hudba, jazz, dechovka, folk a další. Žák si během studia osvojí základy hry na klarinet, které dále rozvíjí dle svých individuálních schopností. Během výuky se postupně seznámí s jednotlivými hudebními slohy a jejich repertoárem. Do předmětu Hra na klarinet jsou běžně přijímáni žáci v případě, že žák je vybaven potřebnými fyzickými předpoklady, příp. disponuje vhodnými technickými prostředky (např. plastový klarinet), je možné jej přijmout i v nižším věku.

Hra na saxofon

Saxofon je jednoplátkový dřevěný dechový nástroj vyráběný převážně z mosazi. Používá se především v jazzu (jako sólový nástroj i jako součást jazzových komorních souborů či orchestrů) a v menší míře i v klasické hudbě. Původním záměrem však bylo vytvořit nástroj vhodný pro dechové a vojenské orchestry. Do rodiny dřevěných dechových nástrojů patří kvůli své stavbě a způsobu jakým se na něj hraje. Již od počátku byly saxofony konstruovány výhradně z kovu. Žák si během studia osvojí základy hry na saxofon, které dále rozvíjí dle svých individuálních schopností. Během výuky se postupně seznámí s jednotlivými hudebními slohy a jejich repertoárem. Do předmětu Hra na saxofon jsou běžně přijímáni žáci od 10 let, v případě, že žák je vybaven potřebnými fyzickými předpoklady, příp. disponuje vhodnými technickými prostředky (např. sopránový saxofon, saxonett), je možné jej přijmout i v nižším věku.

Hra na příčnou flétnu

Příčná flétna se poprvé v Evropě objevila ve 12. století. Tento původně velmi primitivní dřevěný nástroj, vyráběný z jednoho kusu dřeva, prodělal velmi dramatický vývoj a postupem času se z něj stal dnešní krásný hudební nástroj vyráběný především z kovu. Flétna (nazývaná též královnou mezi dřevěnými dechovými nástroji) je hudebním nástrojem příjemného sametového tónu a širokého uplatnění – může hrát sólově, s doprovodem klavíru, kytary, atd. Může se také zapojit do nejrůznějších komorních seskupení a je vyhledávaným nástrojem do různých souborů, bandů či orchestrů. Na flétnu se s pomocí zahnuté hlavice mohou začít učit hrát již i menší děti, které díky tomuto vynálezu a bohatému repertoáru začínají velmi brzy pronikat do světa hudby, jejích krás a tajů.

Hra na zobcovou flétnu

Zobcová flétna provází lidstvo již od pravěku a svůj zlatý věk prožívala v období renesance a baroka. Také dnes patří k velmi oblíbeným nástrojům. Na zobcovou flétnu mohou začít hrát děti již od předškolního věku a představuje tak pro ně jednu z prvních možností seznámení se se světem hudby. Díky širokému repertoáru mohou žáci objevovat jednotlivé hudební slohy od středověku po současnost. Uplatnění zobcových fléten od sopraninové, přes sopránovou, altovou, tenorovou až po basovou je možné nejen v sólové hře, ale mohou také vyniknout v komorní a souborové hře.

Hra na lesní roh

Je dechový žesťový nástroj, který byl kolem roku 1700 zaveden ve Francii do orchestru. Lesní roh sloužil k vytrubování signálů a později při lovu zvěře. Jeho pradávným tvarem byl zvířecí roh. Během dlouhých let byl zdokonalen do dnešní podoby s laděním do B a F a dvojitý lesní roh FB – dvojlesnice. Používá se v dechových, symfonických a tanečních orchestrech. Tóny lesního rohu jsou mnohobarevné. Vyjadřují krásu i jas, měkkost i sonoritu. Jako nástroj je velice oblíben. Říká se mu „královský nástroj“.

Hra na trubku

Je dechový žesťový nástroj, který se v primitivním tvaru používal již ve středověku. Od 17. století se trubka používala v orchestru stále hojněji. Během staletí se měnila její podoba, technické vybavení i ladění. Dnešní trubky jsou technicky dokonalé a jsou zhotovovány v ladění B i C v houslovém klíči. Mají jasný a zvukově vydatný tón a lze na ně hrát všechny tóny i v moderních partiturách a dosáhnout při použití různých dusítek nejtiššího pianissima. Proto se trubka používá nejen v symfonických, dechových, ale i v tanečních orchestrech či při hraní zvučných znělek nebo v klasické symfonické a barokní hudbě.

Hru na pozoun

Pozoun je jedním z nejstarších žesťových nástrojů – za rok vzniku moderního pozounu je považován rok 1478. V dnešní době se využívá nejen v orchestrech a komorních souborech, ale také jako sólový nástroj, nejčastěji s doprovodem klavíru. Pro hru na nástroj je potřeba dobrá fyzická připravenost žáka z důvodu použití snižce. Pro výuku mladších žáků je používán pozoun plastový.

Hra na kytaru

Kytara se uplatňuje jako sólový i doprovodný nástroj, využívá se v komorní a souborové hře. Výuka je vhodná pro všechny věkové kategorie díky výrobě nástrojů různé velikosti. Obsahem předmětu je seznámení se všemi slohovými obdobími až po aktuální současnost. Žák postupně získává technické základy hry na kytaru, rozvíjí svou hudební představivost a cítění. Studiem na II. stupni žák navazuje na znalosti získané na I. stupni. Rozvíjí svou muzikálnost, zvyšuje svou technickou úroveň. Cílem studia je rozvíjení schopnosti uplatnit se nejen sólově, ale i v různých amatérských popřípadě profesionálních souborech, nebo se i jinak zapojit v kulturním životě.

Hra na elektrickou kytaru

Elektrická kytara je strunný elektrofonický nástroj, jenž byl poprvé vyroben ve dvacátých letech 20. století. Zvuk u elektrické kytary vzniká chvěním strun, které je převáděno elektromagnetickými snímači na elektrický proud. Proud je veden z kytary do zesilovače (komba) a odtud ho již vnímáme jako tón elektrické kytary. Elektrická kytara je univerzální nástroj pro své zvukové možnosti (použitím různých efektů, krabiček, multiefektů a syntezátorů je schopna simulovat obrovské množství zvuků od ptačího zpěvu po zvuk orchestru). Uplatňuje se ve všech možných hudebních žánrech od popu, rocku, jazzu k nejnovějším hudebním trendům (metal, nu-metal, core, funky apod.), je nepostradatelná také v blues a swingu. Elektrická kytara patří k nejoblíbenějším nástrojům a její popularita stále stoupá. Hraje se na ni plektrem (trsátkem) i prsty, je to nástroj sólový i doprovodný. Nejlepší hráči i skupiny hrávají se symfonickými orchestry a jsou uznáváni pro svou virtuozitu.

Hra na basovou kytaru

Basová kytara, lidově známá jako „basa“ nebo baskytara, je podobná elektrické kytaře, ale ve skutečnosti je hodně odlišná. Má delší krk, robustnější tělo a hraje se na ni specifickou technikou. Je to vlastně moderní sestřička kontrabasu. Má taktéž čtyři struny, ale existují i pěti a šestistrunné baskytary. Začalo se na ni hrát v druhé polovině 20. století a je stejně jako elektrická kytara osazena magnetickými snímači a potřebuje tak k hlasitosti zesilovač a elektřinu. Ne nadarmo se říká, že basa tvrdí muziku; bez basové kytary se nedá žádná kapela představit. Snad jen v elektronické hudbě ji suplují počítače. Je důležitým nástrojem v popu, jazzu, rocku, hard rocku, heavy metalu, funky, soulu, tanečním orchestru a dalších žánrech. Na tento nástroj mohou žáci hrát v momentě, kdy mají dostatečně silné prsty a zkušenost ze hry na kytaru, není tedy určena pro žáky v přípravných ročnících. Basoví hráči jsou velmi vážení muzikanti. Basová kytara se uplatňuje především v kombinaci s jinými nástroji v kapelách a orchestrech, v současnosti se však stále více prosazuje také jako nástroj sólový.

Sólový zpěv

Výuka sólového zpěvu nabízí žákovi pracovat s hlasovým pedagogem. V průběhu studia hlas získává kondici, rozvíjí se hlasový rozsah, jeho objem, upevňuje rejstřík. Žák se učí vědomě používat výrazové prostředky, vedení kantilény a další postupy k neustálému zvyšování kvality svého vlastního pěveckého projevu. Výuka je realizována kromě Sólového zpěvu také v hodinách Pěveckého sboru a Nauky o hudbě. Dosažené schopnosti mohou žáci uplatnit jako amatéři ve sborech, ansámblech a pěveckých seskupeních, případně jako můstek pro budoucí sólovou profesionální dráhu a to nejen jako zpěváci, ale i v učitelství, herectví a moderování. Talentováni žáci mohou být v případě svého zájmu připravováni ke studiu na vyšších typech škol s uměleckým zaměřením.

Hra na akordeon

Klávesový akordeon nese také lidový název „tahací harmonika“ a jeho tón je tvořen rozechvěním kovových jazýčků proudem vzduchu, který je získán pohybem měchu. V poslední době si získal tento přenosný vícehlasý nástroj velkou oblibu a hojně se využívá jak v samostatné sólové hře, tak i jako nástroj doprovodný. Předmět Hra na akordeon zahrnuje také i hru z listu, tvoření doprovodů k písním a tancům a hru podle akordických značek. Své vědomosti a dovednosti žáci plně využívají v souborové hře a mohou se dále uplatnit v amatérských seskupeních nejrůznějších žánrů od world music přes pop až k moderní hudbě.

Hra na tubu

Tuba je basový žesťový dechový nástroj. V orchestrech se tento nástroj objevuje od 19. století a kvůli jeho značné hmotnosti se na něj hraje většinou v sedě. Jde o jeden z nejhlouběji znějících nástrojů. Klasická tuba může mít i tvar tzv. heligonu, to znamená, že je zatočena kolem hráčova těla. Podobný tvar má i suzafon, jehož ozvučník je ovšem obrácen dopředu. Tento nástroj se využívá převážně pro vedení basové linky.

Hra na varhany

Varhany patří mezi největší, nejkrásnější, ale také nejkomplikovanější hudební nástroje vůbec. Ne nadarmo se jim přezdívá „královský“ nástroj. Jde o klávesový nástroj dechový. Skládá se z varhanní skříně, ve které jsou umístěny rejstříky – řady píšťal, a ty jsou ovládány od hracího stolu stiskem kláves pro ruce – manuály, a pro nohy – pedály. Varhany lze užít k sólové, či komorní hře. Slyšet je můžeme v kombinaci s jakýmkoli nástrojem, nebo zpěvem. Umístění varhan napovídá tomu, že jejich užití je převážně liturgické. Žák se seznámí s rozdílem mezi varhanami a klavírem, se zvukovými a barevnými možnostmi nástroje, střídáním manuálů, základy rejstříkování a získává smysl pro rozlišování varhanních skladeb různých forem a stylových období.

Výtvarný obor

Výtvarný obor základních uměleckých škol se obrací ke všem dětem a mladým lidem, kteří projevují zájem o výtvarné vzdělávání. Usiluje o to, aby žák podle svých schopností získával hlubší náhled na okolní svět a na sebe sama a dokázal ho výtvarně vyjádřit. Rozvíjí výtvarné cítění a myšlení žáků, které je základem výtvarné komunikace. Výuka je rozdělena do 4 předmětů: plošná tvorba, prostorová tvorba, akční a objektová tvorba a výtvarná kultura, kde děti získají základy výtvarného vzdělání a mají možnost seznámit se s různými výtvarnými technikami a postupy. V plošné tvorbě pracujeme při kresbě tužkou, úhlem, tuží. V malbě s akvarelovými, temperovými a akrylovými barvami, v grafice vytváříme linoryty, suchou jehlu, tisk z koláže atd. V průběhu studia se však žáci setkávají i s dalšími „plošnými“ technikami, jako je počítačová grafika, koláže atd. V prostorové tvorbě pracujeme s keramickou hlínou, se sádrou, dráty, papírem apod. V akční a objektové tvorbě se věnujeme výtvarným hrám, experimentům, instalacím, landartu atd. Má multimediální charakter. Žáci se vyjadřují gestem či pohybem, prožívají hudbu a její rytmus, proměňují svou identitu. Výtvarná kultura seznamuje žáky s dějinami umění. Pracujeme nad samostatnými i tematickými celky, při kterých se děti spontánně dovídají poznatky z dějin umění.